Vánoce v Dublinu

Šála, vesta pro Gáju, cestovatelské musli tyčinky, které prošly cestu Kuřim – Dublin – Kuřim, deštník, který jsem nepotřebovala – vybaluju tašku ze své cesty. Krom přílohy Magazín dnes, kterou jsem dostala od Aleny a do které jsem si vložila „ukradený“ obrázek z palubního časopisu – nemohla jsem bez něj z letadla odejít, tak moc se mi líbil – mám tady hromadu popsaných papírů – den po dni zaznamenávaná cesta, tak se do toho dám.

Departure:

Už jsem si stokrát zkontrolovala: PAS – mám, LETENKU – mám, peníze, mobil, všechno ostatní můžu postrádat. Ještě Jindřin výpis z trestního rejstříku (to jsem ještě nevěděla, že je jí úředně nepřeložený do angličtiny vlastně k ničemu), tak ten taky nám. Ráno jsem si vzpomněla ještě na plavky! Teď už sedím v rychlíku Brněnský drak do Prahy.

Ráno bylo zajímavé – byla jsem přesvědčená, že mě Kuba půjde vyprovodit „a jo, já jsem zapomněl“ byla jeho reakce na to, že se nějak nechystá, když nechceš tak nemusíš, hrdě odpovídám „jo? Tak fajn, dík“ pokračoval v klidu ve snídani. Za pár hodin odjížděl s Julkou do Jemnice. Měl už sbaleno a vypadalo to včera večer, že Julie bude spát výjimečně s ním, neb zalehla vedle kabele s granulema, kterou neměla v úmyslu opustit, a usnula.

No jo, jsem už velká, musím se vypravovat sama. Aspoň mi zamával z okna :-) a já vleču 6 kg věcí a 3 kg jídla v druhé kabele. Cestou mě napadá – 3 kg jídla? Copak to můžu za jeden den sníst? Kolik kilo denně asi člověk sní? No – 1,5 kg je magnézka, takže 1,5 kg je: 5 chlebů se sýrem a debrecínkou (takže zlaté prasátko letos zase nic) 3 jablka, 2 banány, asi 8 musli tyčinek a sáček bonbonů – prý v letadle už nerozdávají. (dva chleby dala Jindra do ledničky a myslím už je vyhodila, obří banán mi otravoval odbavování, neb jsem ho neměla kam dát, vyhodit jsem ho nechtěla a chuť jsem na něj taky neměla, z jablek jsem pak udělala pro sebe a Kim kompot, ale to je ještě daleko, zatím jedu do Prahy)

Ráno jsem ještě zkontrolovala na Netu – letadla lítají, vlaky z Brna jedou, tak super. SO HAPPY CHRISTMAS!

Než dojedu do Prahy, přijde mi SMS od Ivana – asi má už naporcovaného kapra a nudí se tak rozesílá přáníčka. Volá mi Jindra - jestli se těším? Uvědomila jsem si, že je to vlastně moje první cesta k dceři, že jsem pozvaná do jejího života. Těším se. Jakub mi poslal SMS že jsou jeho bílá bunda, vypraná psí kabela a Julie jak prasata a to ještě nedojeli. No jo, marastu všude bylo, a když musíš do vlaku psa nést… dalo se to čekat. V Praze prší a je mlha. Na letiště mě veze autobus, odjíždí asi za 10 minut. Staví před nádražím: „musíte na první nástupiště a pak kolem…“ vzhledem ke své schopnosti si zapamatovat řečené :-( jdu tedy na první nástupiště a prvního páru mladých lidí, které potkám, se ptám kudy dál? Odpověď je „do you speak English?“ a tak tedy první anglickou větu vypotím už na nádraží „where is …. I need bus to airport“ tak to prosím pěkně nevědí :-), ale najdu to. Prší. Autobus tam už stojí a světe div se – otevře, nechá mě nastoupit do tepla a zase zavře! 

Na letišti. Podle Jindřiných instrukcí: „pořádně si to tam projdi, ať víš, kam máš pak jít, času máš fůru“ nejdřív koukám, že lidi nevláčejí svá zavazadla, ale vozí je. Tak jdu na informace – kde jsou k mání vozíky? Hned u vstupu, tak se vracím, chvíli mám pocit, že jsem si vzala nějaký špatný, který nejede, než pochopím, že musím držet stisknuté madlo, a vyrážím obhlížet letiště. Tady jsou turnikety na odbavení zavazadel, to já žádné nemám, můžu jít přímo k odbavení, což mi potvrdí slečna v dalších informacích: „odlet máte v 15:45, takže stačí, když přijdete po třetí hodině“ tak super. Jdu tedy na větší obhlídku, ráda bych se podívala na plochu a tak jdu zase na info: „musíte do druhého poschodí, tam za lékárnou“  - v druhém poschodí lékárnu nevidím, ale jak to tam procházím je tam informační tabule a tam si najdu, kde stojím a kde je vyhlídka. Je opravdu za lékárnou, ale není nic vidět. Je mlha, takže z pobytu v otevřeném prostoru vyhlídky si užije jen čich – letecký benzín krásně voní – a sluch – letadla rolují, přistávají a vzlétají. Na informačních tabulích, kterých je všude plno, pořád dokola sleduju, jak se můj let pomalu posouvá nahoru. Kdo by to mohl tušit, že se na prvním místě udrží několik hodin! Postrašená Bárou jsem denně sledovala jak to do Dublinu lítá a zjistila, že včera odletěli až v noci, proto mám těch pět chlebů. Jindra ale říkala: „mami neboj, včera tu byla mlha jak prase, dnes krásně svítí sluníčko, tak poletíte bez problémů“ – ještě pořád tomu věřím. Za hodinu bych měla jít k odbavení. Snědla jsem tři chleby a další už nechci ani vidět! Vypila 2/3 magnézky, na druhý banán nemám už vůbec chuť, jablka dobrý, bonbony netknutý. Záchody tu nejsou plný vody, jak se mi zdálo ve snu před odletem, naopak můžu s vozíkem s kabelou zajet až „IN TO“ když si vyberu záchod pro invalidy. Na letišti je absolutní klid. Občas někde něco cinkne a z amplionu se ozývá pouze upozornění „hlídejte si svá zavazadla“ česky a anglicky. Policajtů je tu dost, ostatní místní mají na krku cedulku, někteří i klíč nebo tužku. Za stovku vám tu z kufru udělají mumii, sledovala jsem to bedlivě, zajímavá služba - ještě že třídíme ty plasty. Mají tu malé odpadkové koše s nápisy paper, metal, plastic a glass ale co s tím pak dělají, ví Bůh – do papírů, jak koukám, se házejí i mastné od svačiny. (naopak po odbavení jsem viděla kluka, který hledal odpadkový koš, když žádný neviděl, hodil cosi do plastic a pak se pro to zase vrátil, neb obyčejný na odpadky našel. Jakub by to taky udělal – pořád tady doma, když něco hází do koše hlásí: „škoda, že nemáme kompost“ a tak ho vidím v budoucnosti na nějaké ekofarmě). Konečně jsem se dala do sudoku, ale nějak mi to nejde. Spíš sleduji těch pár cestujících, co tu chodí nebo spí. Taky se mi chce spát.  Před třetí se vypravuju z klidného pobytu v druhém patře zpět do prvního - přízemí. Před letem do Dublinu, u kterého se v jednu chvíli objevila teplota -14°C letělo letadlo do Dubaje: +25°C a já letím do zimy. Však mi Jindra říkala, ať si vezmu pořádný boty a čepici. A koukám, venku se vyjasnilo, tak tedy honem, čas ještě mám, zpět na výhledové stanoviště! Tentokrát ale není vidět vůbec nic. Vítr a klesající teplota namrazil na sklo led, takže opět jen uši a nos si užijí. To jsem nevěděla, že pohledu na letadla si po odbavení užiju až až…

Celní odbavení: vím, že smím mít jen jedno zavazadlo, tak něco sním, něco nacpu do báglu, ten druhý banán se mi tam nevleze, tak ho mám v kapse. Vím, že nesmím mít žádné pití, tak se ještě napiju a zbytek magnézky vyhodím do koše. Zbytečně. Tohle je jen pasové, takže celník koukne do pasu, koukne na mě, koukne na letenku a zmáčkne knoflík – jsem IN. Inside je klid, obchody se pomalu zavírají, na vedlejší lavičce – myslela jsem, že jsou to Rusi, táhne z nich chlast, ale jsou to asi Poláci, aspoň podle telefonátu, ten byl určitě v polštině. Právě hlásili, že dvě paní z letu do Dubaje ať se dostaví k odbavení, nebo budou vyloučeny z přepravy a na tabuli se po původním CHECK-IN u mého letu objeví NEXT INFO 15:40. Hm, dobré, tak to je už jasné, že se v 15:45 neodletí, a za chvíli hlášení že let do Dublinu bude opožděn „z důvodu zpoždění příletu z Dublinu“. Čekám tedy. Když se většina lidí zvedá a jde do GATE tak jdu taky, ale je tam chladněji a skoro všechna místa obsazená, navíc se text na tabuli mění na NEXT INFO 17:00, tak se vracím na své původní stanoviště. Ve čtyři mi cinkne SMS – od Aer Lingus. Obratem ji posílám Jindře, aniž bych se pokoušela si ji přeložit. Obsahuje totiž slovo CANCELLED a tomu rozumím. Následně posílám SMS svou – to znamená, že let je zrušen? A Jindra mi obratem volá: „mami to je v prčicích, běž na informace“ a tak stojím frontu u pasovky. Celníka moje „zrušili mi let“ nezajímá, jen pokrčí rameny, koukne do pasu a pustí mě ven. Na informacích mi slečna řekne, že musím na společnost Air Lingus, ta je na konci odbavovací haly.  Když ji hledám, ujme se mě mladý zaměstnanec a dovede mě na místo. Za přepážkou sedí čtyři lidé, ale žádné info o zrušení letu nemají, jen že další info bude v pět, tak jak to máme na všude přítomných obrazovkách. Mezitím se tu se stejným dotazem objeví týpek v dredech a přerostlá hippies s dlouhými prošedivělými vlasy v culíku, v riflích a volné haleně. Vypadá, že je hodně zcestovalá, rozhodnu se jí držet. Za chvíli je nás tam pět se stejnou SMS, ještě přibyly dvě mladé dámy. Myslela jsem, že letí spolu, ale každá je tam taky sama, černovláska poprvé a na informacích mámí, zda stihne po příletu zpožděného letadla autobus do Belfastu? Všichni máme spojení s Irskem a tak skládáme dohromady informace ze zámoří. Aer Lingus lítá dopoledne z Dublinu do Prahy a odpoledne se vrací. Letadlo z Dublinu, co má letět v 11 dopoledne ještě neodletělo. Proč, když je tam krásně, slunečno? Proč? Protože mrzne a na to oni nejsou zvyklí. Všechno tedy závisí na tom, zda letadlo z Dublinu odletí. To ale zatím nikdo neví, jen oficiálně let zrušen nebyl. Jindra volá, že přebukovávat si to nemám, že by to nemělo cenu, že to mám zrušit a já pomalu přemýšlím co s tím? Kam se vrtnout na Štědrý den večer? Ale nesmíme mít negativní myšlenky! Poletíme! Poletíme! Musíme letět! Hippies pokračuje dál až na Kanáry a to by propadlo dalších 7 letenek, je jich celá parta, mají to jako vánoční dárek. Ten její vymýšlí už další způsoby přepravy, přes Polsko, ale zatím se nevzdávejme naděje! Za chvíli další info z amplionů – omlouváme se za zpoždění, pro cestující je připraven voucher na občerstvení – ale v informacích po pasovém odbavení. Tak se náš pětičlenný spolek opuštěných duší sune přes pasovou kontrolu do odbavovací haly, vyzvedneme si každý poukaz na 200 Kč a přesouváme se do restaurace v druhém poschodí. Je tam spousta lidí, fronta, a tak s černovláskou obsadíme stůl, že si nakoupíme později. Je super, když člověk není sám, nemusí se na WC vláčet s kabelou. Utratit dvě stovky tam není vůbec žádný problém – plechovka piva je za pajcku. Kupuju tedy jedno pivo, tousty s tuňákem za 94, dvoje lázeňské oplatky za 34, že to doplatím. Černovláska ale neutratí všechno, tak mi kupuje ještě vodu, sobě bonbony a celý nákup máme za 402 Kč. Ti, co neutratí celé dvě stovky, tak těm pokladní dává ještě co si přejí – paní před námi si bere banán: „vezměte si rovnou dva“ a klukům dává kafe 3 v jednom, ale oni by raději Snickers, tak jim to vymění. Je štědrý den, vlastně už večer, lidi jsou na sebe hodní a chudáci kuchaři a pokladní tam musí s námi být… plechovky piva si otevřeme a potykáme si: dredový Miloš je z Dublinu, pracuje tam v autodílně, hippies Alena, které všichni říkají Ála, jede za svým přítelem Vaškem, se kterým pokračují dál – je to bývalý majitel cestovky, takže ví kudy nejlevněji – až na Kanáry, blondýnka Jana jede za přítelem do Corcu zkusit, jestli by tam neprorazila jako masérka a černovláska Verunka taky jede za přítelem, potřebuje se ale dostat dál – do Belfastu. Jede se tam jen podívat, jestli by tam s ním chtěla být, nebo jestli se vrátí. Miloš si koupil za ty dvě stovky čtyři piva a tak spí na stole, my si povídáme.(Jana mě opravila - Miloš si koupil piva dvě a nejvíc ho štvalo, že nám nemůže nabídnout slivovici, která se veze v už zabaleném a odevzdaném zavazadle.)

Jana se rozhodla zkrátit si čekání tím, že zájemci (přihlásila jsem se, samozřejmě) udělá reflexní masáž zad. Bylo to příjemné, míň super už bylo to, že odhalila mou ztuhlost zad a tak si znovu slibuju, že budu cvičit. Pochválila mě, že piju teplou vodu, ještě bych měla střídat čaje a pít zázvorový. Střídavě se ozývá někdo na mobilu, z tuzemska nebo z Irska, letadlo ještě neodletělo a náš let trčící na prvním místě na tabuli říká, že next info bude v 19:30, ale nedá se na to spolehnout, je dávno půl osmé pryč a na tabuli žádná změna. Milan spí na stole, já jsem dostala ještě hlad a tak si jdu koupit zeleninové krokety s pažitkovými bramborami a broskvovým kompotem – bratru za 125 Kč. Verunka s kovovou kuličkou v jazyku nám vykládá o své skorotchýni Kačence. Jak jí vnutila krabici cukroví a když oponovala, že se jí do kufru pak nevejdou její věci, nabídla jí jiný, větší kufr, který Verunka nechtěla, ale těžko se Kačence odporuje, přidala pár situací kdy s Kačenkou prohrála. Pak potřebuje nutně kouřit, a protože tady se nikde nemůže, vypravují se s Janou přes pasovku zpět před letiště. Vrátí se jen Jana – Verunka si vzala jen občanku, nemá letenku a tak jí musí Jana přinést batoh. Mobily už nezvládají tu záplavu hovorů a SMS a tak se zajímáme o zásuvky, stěhuju se za Álou k zásuvce u vchodu do restaurace a tam si začínáme povídat – má nepřeberné množství výtvarných zkušeností a zážitků, vede v Praze fůru kroužků a taky hodně cestuje. Pak někomu volají, že letadlo z Dublinu odletělo! Hurá! Jásáme kolektivně a za chvíli je na tabuli EXPECTED 22:45, poletíme! Stěhujeme se tedy z restaurace na GATE A4, už jako parta se suneme s houfem k celnímu odbavení, do krabic odkládáme vše, co by mohlo obsahovat kov a co musí projít laserem či čím: bágl, kabát, pásek, boty, mobil, prázdnou flašku na vodu, holky kosmetické balíčky, ten já nemám, vezu jen kartáček na zuby. Paní se mě ptá, jestli nemám něco v kapsách? Jen bonbony -  a z druhé strany brány, kterou se prochází, řekne celník: „dejte je taky do misky“ a tak se veze můj sáček kyselých rybiček snímacím tunelem. Za ním se zase obouváme, oblíkáme, balíme a suneme do sedadel gate po odbavení.

Už mám domluvené, že Miloš, pro kterého na letiště přijede kamarád, mě hodí do Killiney za Jindrou: mám zajištěný odvoz, napiš mi přesně adresu „jak zajištěný? Kam? To myslíš vážně? Zijoova! Ty seš geniální!“ a „Mami já se z tebe (s prominutím) poseru! Killiney avenue, church road. Když tě hodí v Ballybroku k Tesco, tak tam si tě vyzvednu“. Ála má domluvené s Michalem, že vezmou Janu do Fermoy, kde bude čekat její Vašek. Jana je rozladěná, protože Vašek si v klidu popíjí a místo aby byl rád, že nemusí až do Dublinu, ještě si vymýšlí jestli by ji nemohli hodit ještě dál, když už… tak se pohádali. Jediný, kdo nemá ještě odvoz je Verunka – Álu napadne, že – když už jsme všichni odbavení – že by slečny mohly do mikrofonu vyhlásit, zda někdo nejede do Belfastu a nemohl by vzít Verču? Jo, vyhlásit se to dá, ale ať si to vyhlásí Verča sama. Ona se ale TAK (ve svých 25 letech!) stydí, že nemůže. Vůbec jí asi nedochází, co ví Alena, že letiště v Dublinu se na jediné dva dny v roce – 25. a 26. 12. – tedy vánoční svátky - zavírá. Já jsem u toho nebyla, byla jsem si načepovat do flašky vodu, když jsem se vrátila tak mi Ála reprodukovala problém – no copak to je nějaký problém? Já to klidně řeknu. Jen jsem měla strach, abych nepopletla města a neřekla, že hledáme odvoz z Belfastu do Dublinu. Povedlo se a hned se k nám přihnal kluk s bradkou – pro něj přijede sestra, takže ji vezmou, hurá, i Verunka je zachráněná a já dostávám šanci znovu mluvit anglicky – jedna paní, slyšíc hlášení v češtině, se na nás obrátila s obavou: kam že se letí? Tedy aspoň tak mi to reprodukovala Ála, já jí nerozuměla, tak jsem jí řekla, že ne, letíme tam, kam máme, jen jsem pro tuto young girl hledala někoho, kdo jede do Belfastu. Uf… už bych to znovu nebyla schopná reprodukovat, co jsem řekla, byl to asi pěkný blábol, ale paní to zřejmě pochopila. A Ála se směje, že – když jsem už měla ten mikrofon - měla jsem zazpívat „rolničky“. No ty nové, co nazpíval Mládek, tak ty jsem zpívala naší bandě a bavili se super, do éteru ale nešly.

23:05 rolujeme na start

23:25 je tu strašný horko, pořád jsme na letišti, rozmrazujeme – kolem letadla jezdí auto a šplíchá cosi a opravdu, z okýnka, které bylo zamrzlé, stéká voda. Sedím v uličce, vedle mě dva Češi, dáma u okna. Když už opravdu nabírá letadlo rychlost, chytnou se za ruce. Ve 23:30 se odlepíme a letíme! Přes uličku sedí pán s párátkem v zubech – buď se bojí, nebo je to terorista (podle toho, jak vypadá :-)). Po chvíli dáma potřebuje na záchod, takže když jí dělám místo, vidím, že za mnou sedí Jana se sluchátky na uších a přes uličku Verunka a sama. Proč si nesedneš k oknu? Nechce. Tak já si tam sednu jo? A koukám se do tmy. Vedle mě chudinka Verunka: „ještě dvě hodiny poletíme“ tak spi „já neusnu“ Jana jí nabízí MP3, to taky nechce, unuděná princezna. Vidím, že i Ála sedí sama a tak jdu za ní. Nabízí mi časopis, ale začínáme si povídat tak na časopis nepřijde vůbec čas. Povídáme si a najednou už se máme připoutat – sice se z amplionu ozve, že jsme v turbulenci, ale jsou už vidět světla Dublinu, žádné extra cukání to není a už přistáváme! Už jsme tady! Jdu s Álou a všichni se ještě sejdeme u pásu se zavazadly, Miloš a Ála čekají na kufr. Jana je unavená a zklamaná z nedorozumění s Vaškem, ale to se srovná, jsou svátky. Odchází kouřit a tak se ani nerozloučíme, protože Miloš už spěchá, nahoře už čeká červená dodávka. Verunka se přiřítí se slzama – nejsou černé, ačkoliv je namalovaná, přece jen v kosmetice je velký pokrok od doby, kdy jsem si na sebe patlala šminky já. Jojo, naše milá Verunka pláče a nadává (sprostě) na telekomunikační společnost, kde si zařizovala roaming a on jí nefunguje a jak ona teď zavolá miláčkovi? A tatínkovi, kterému řekla, že ji poveze do Belfastu „úplně cizí chlap!“ jak to tatínek přežije? Jana jí nabízí svůj telefon, ale to není všech tragédií konec, neboť sestra toho zachránce s bradkou ještě nepřijela! Hotové neštěstí! A tak obejmu naše pětadvacetileté děťátko a šeptám jí do ucha že ségra přijede, táta to přežije, všechno bude dobrý, už jsme doletěli, jsme skoro v cíli, tak nač slzy? Na rozuzlení už nečekáme, Miloš už je jak na jehlách, rozloučím se s Álou a jdeme k autu, které nás odváží.

Miloš je zlatej, že si nezapálí, když ho o to požádám: „a já se na to tak těšil“ tak zajedeme na benzinku, zakouří si tam (teď mě tedy napadá, že to nebyl moc dobrý nápad), natankují, na navigaci naladí Killiney – je to 42 km a tak počítají, kolik jim za naftu dám? Vyjde jim to na 15 EUR a vyrážíme. Nejdřív vysadíme Miloše, který měl problém si se mnou tykat, pak se mi představí Dominik a perfektně si celou cestu povídáme, takže nám to uteče. Když najedeme na Killiney avenue zavolám Jindře, jestli je tedy nachystaná? Není, ještě se přece musí oblíct! Myslela jsem, bláhová, že na mě čeká, ale ona spí… Tak Dominikovi náležitě reprodukuju, jak tu holka ještě není, protože spala a musí se ještě oblíct, ale že mě může vysadit, že počkám. Ne, počká, až tu Jindra bude, ulice je dlouhá, třeba stojíme špatně? A venku je zima. Vytahuje na telefonu mapu a já zkouším najít ten dům, už jsem se na něj na Google earth dívala, ale za chvíli se před námi Jindra objeví. Dominik se s Jindrou přivítá, já mu dám dvacku – jsou přece vánoce a zachránil mě a popřejeme si krásný svátky.

Když jsem se v psaní dostala zhruba sem tak mi psala Karkulka – že jede z Prahy domů. Odpověděla jsem, že doma už jsem, že sepisuju zážitky a ještě nejsem v Dublinu a už mám popsané čtyři stránky. „a pak kdo je tady ukecanej“ byla její reakce. To mě tedy rozesmála jo, máš pravdu Karkulko, v reále mi to moc nejde, ale na papír toho nakladu…

První den v Dublinu

Do Killiney jsem dorazila ve čtyři ráno. Přivítala jsem se s Jindrou, s Janusem, který ještě nespal, umyla – tedy hlavně zuby, protože v koupelně byla pěkná kosa a šla spát, Jindra mi dala do pokoje kamínka. Napřed jsem nechala Jindru ještě rozbalit deku. Byla z rubové strany pěkně překvapená, i když nejdřív, když viděla „nemocnici Hradec“ byla v pohodě, ale pak už narazila na logo důvěrně známého špitálu: teda mamko, kdes to vzala? Koupila v obchodě, kde je kilo látky za stovku, byly tam kazové kusy z různých nemocnic, bohužel z Bohunic jen jeden kus, takže mi půl metru chybělo. Já jsem od Jindry dostala – jak jinak – deníček – kalendář na příští rok. Prý druhý dárek dostanu, až budou otevřené obchody.  Jdeme spát. 

Vzhůru jsem byla zase už v šest, naštěstí jsem znovu usnula. V deset jsem snědla půl sáčku bonbonů, protože jsem měla už opravdu hlad a začala jsem usilovně myslet na to, že by měla Jindra vstát a povedlo se! Start do dne měla ale docela divoký. Když přišla za mnou v župánku tak snad ještě v polospánku vykoukla z okna a najednou zděšeně: „Mami! Agama! Medvěd!“ Cože? Agama je přece krokodýl! A že by měli na zahradě i medvědy? „kam jsi dala toho svého medvěda včera?“ pokračuje Jindra a utíká ven.  Tak už je mi to jasné – nechala jsem ho včera na stole v kuchyni. AGA není krokodýl, ale vlčák, věta byla: „Aga má medvěda“ což jsem zjistila když jsem se koukla z okna, jak Jindra vyndávala mou Gáju Agině z tlamy. Netrhá, ale krade, nesmím venku nic nechávat. Přistihnu pak jednou Agu s ponožkou, tak ta už taky nebude do páru. 

Za chvíli přišla s medvědem ke mně do pokoje a vypravily jsme se dolů na snídani, kam za námi přišel i Zdeněk. Je fakt milý, pěkně jsme se přivítali a vůbec to bylo milé. Dali jsme si taky dárečky, já jsem měla pro každého andělíčka a dostala jsem kožené rukavice – perfektní.  Po snídani jsme sbalili nejpotřebnější a vyrazili na výlet k moři. Paráda. Spousta sněhu, ticho, krásná příroda a výhledy. Prošli jsme kopec a dorazili k moři, které bylo taky úžasné – nádherný zvuk jak se přesýpaly kamínky, když se vlna vracela do moře. Měla jsem s sebou samozřejmě foťák a Gáju, takže jsem fotila a fotila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zasněžený Dublin je vzácnost! Že to, co mám šanci vidět já tu nebylo pěkně dlouhou řádku let! že 14° mrazu je pro zdejší likvidační, neb praská vodovodní potrubí. Že místní neumí stavět sněhuláky – na procházce jsme viděli jen pár bábovek udělaných kelímkem a pak dvě sněhulačky v zahradách – obě měly vyvedené poprsí.

Po výletě jsme si doma dali menší oběd – polévku s knedlíčky – prý boršč – tak ruský boršč to určitě nebyl, ale bylo to dobré. Zdenek ještě bagetu s čabajkou. Pak jsme se usadili v obýváku a koukali na Smrt jí sluší – tedy prospali jsme to, samozřejmě, a pak večeře, ten Janusz ten je úžasný gurmán, musela jsem vyfotit stůl a jídlo, taky jsem ochutnala, šunka se zeleninou v aspiku, bramborový salát, rybí salát obložený kousky ryby a kolečky citronu, Anděla měla výborný doma pečený chleba a jakousi mixovanou česnekovou pomazánku s avokádem, paprikou a kdo ví čím ještě (tedy ti, kdož rozumí anglicky to ví, neb to říkala). Teď se všichni usadili v obýváku a koukají na nějaké vánoční movie. Před začátkem ke mně přišla Jindra: „ty si stěžuješ, že tě Kuba nešel vyprovodit a sama mu nedáš ani zprávu, že jsi v pořádku doletěla, právě mi volal“. Tak mám hned výčitky svědomí, ale vždyť jsme se domluvili, že ho prozvoním po přistání a to jsem taky udělala. Omlouvám se mu pak na FB a on: „to je v poho, jen mě zdivočila babička, že nemá zprávy“. No jo, naše babička! To, že jí Jindra, tak jak bylo domluvené, poslala ke Katce SMS že jsem v cíli jí holt přišlo málo. Koukala jsem s nimi na kus filmu, ale nerozumím skoro nic. Sem tam chytnu slovíčko, ale z toho se nedá žít. Tak jsem nabídla své křeslo, nejpohodlnější místo v pokoji, kde sedává „ten nejstarší“ jako „free place“ a šla do pokoje. Jinak se s nimi pokouším mluvit a snažím se rozumět. Něco jde a někdy je to horší. Super je, že je Zdenek Čech, takže na výletě není žádný jazykový problém. 

K večeři jsme s Jindrou udělaly bramboráky, do Zdenka padaly jako do sudu! Živit chlapa, už jsem to zapomněla, je fuška! a Janusz svařil pivo – to jsem s ním zase pila já. Mňam.

Večer vyrážíme ještě ven – nahoře nad naší ulicí je golfové hřiště. Moc toho vidět není, ale to ticho, ten nádherný sníh! Mám sto chutí si do něj lehnout a udělat andělíčka. Pak jsem se ptala Jindry, taky měla ten pocit a neudělala to už nevím z jakého důvodu. Já proto, že jsem se bála, že nevstanu, no prý by mě zvedli. Obloha září hvězdami, krásná procházka a jdeme spát. Jindra se Zdeňkem bydlí v pokoji Daphne. Ta si platí pokoj, ale bydlí u Mennua, oba jsou Holanďani.  Daphne nejdřív Jindře slíbila k pokoji i peřiny s krásným povlečením, ale pak si to rozmyslela, že bylo povlečení drahé a že si to Mennu nepřeje – nepřiznala, že je to z její hlavy a tak si Jindra půjčila peřinu od Kim.

27. ráno jak vstáváme tak Jindra už tahá povlečení od Kim z pračky, musí jí ho vyprat než se vrátí, dnes už bude spát se mnou. Jenže Zdeněk volá, že zase přijede a tak Jindře nezbývá než peřinu a povlečení koupit. Jedeme do centra, tak nakoupíme. Při čekání na autobus jdeme na další zastávku, protože je ještě čas, ale nestihneme tam dojít a autobus nám zastaví! Tady jsou všechny zastávky na znamení, tak musíš mávnout, když chceš jet, jinak nezastaví. Nejdřív jdeme na oběd do čínské restaurace. Dáváme si snídani, oběd a večeři v jednom – pivo Guinness – a k tomu lasaně a vegetable pie. Jíme každá půlku porce, takže ochutnáme obojí. Po obědě vyrážíme do města, trošku bloudíme, ačkoliv Jindra říká, že podle „párátka“, kde měla se Zdeňkem první rande, se vždy zvládneme vrátit do centra, ale párátko není nikde vidět. Procházíme pár uliček a taky jdeme do parku. Líbí se mi tam, ale Jindra po pár metrech rozhodne že „to nemá žádný vert“ tady má být zeleno a je tu bílo, toto je věčně zelený park! Jdeme pryč. Na chození po obchodech mě moc neužije, tak se vracíme – až druhým autobusem, ten první byl tak plný, že ani na zastávce nezastavil – do Killiney. Cestou si Jindra vzpomene, že jsme nepořídily tu peřinu. Tak jdeme rovnou do TESCO, mají tam velkou 2x2 metry peřinu i povlak, tak je zachráněná.

S místními je pro mě super takováto konverzace: když přijdu do kuchyně, Anděla řekne „it´s cold“ a rukama ukáže jak je jí zima. Paráda. Horší je konverzace s Jindrou. Ačkoliv si rozumíme, dochází k nedorozumění – se snažím, určitě i ona, pak se mi omlouvá, že je unavená, nachlazená, utahaná a tak protivná…  si myslím, že kdybych nebyla její máma tak na mě asi vyjede, občas to cítím. Třeba kvůli paprice. Nebo jsem spálila bagetu – přece mi neřekla, že ji mám hlídat, já za to nemůžu, že se zapomněla nahoře se Zdeňkem na telefonu :-(. „umyj papriku“ řekne a já se zeptám „tuhle?“ a ona se rozčílí – a kterou jinou? Ty jsi ještě nikdy neumývala papriku? Jenže mi je divné, že rozkrojená paprika ještě není umytá, já napřed umyju a pak rozkrojím. No hlavně že společnými silami dáme dohromady výbornou večeři, paprika sem, paprika tam :-).

Taky jsme v Tesco nakoupily věci potřebné na pečení – upečeme linecké. Jenže – tady nemají práškový cukr! Buď ho neumíme najít, nebo ho opravdu nepoužívají? Kupujeme krystal, nějak to dopadne. Můj nápad s rozpuštěním nevyjde – karamel je jak šutr, tak rozpouštíme máslo a do něj ten cukr, to je už lepší. Válíme flaškou od vína, docela se nám to podařilo, ale je toho z jedné dávky jen troška. Ačkoliv chtěla vzít svým stařečkům, dopadá to tak, že bude muset péct ještě jednou, všem přišlo k chuti. Když jsme pekly tak nám k tomu ze stropu kapala voda. Někde něco prasklo, neteče ani teplá voda, Jindra si ohřívala v konvici, aby vytahala nádobí z myčky a umyla ho. Toaletní papír se tu používá na vše – na utření stolu, nádobí, rukou, protože ručník je tu jako hadra na zemi, kde teče ta voda. Ručník leží i jako rohožka u dveří, ale na druhou stranu musím říct, že je tam čisto. Oba záchody a koupelna při takovém počtu lidí... neviděla jsem sice, že by je Pavel uklízel, ale čisté jsou. Viděla jsem ho během týdne dvakrát uklízet a vysávat chodbu a schodiště – všude jsou totiž koberce. A než jsem odjížděla byly i z koberců rohožky.

Pak si přišel Pavel pro Jindru – ukaž, jakou máš ruku? Ano, to půjde, pojď nám pomoct – má ji úzkou a tak dokáže v jakési trubce cosi utáhnout. Neteče voda a netopí se. Ale venku je teplo! Včerejší sníh je pryč! Není už skoro nikde! Jen před Tesco je asi metr a půl velká černá hromada. Zpod sněhu vykoukla nádherná zelená tráva! Venku je jaro. Ve čtyři přijede Standa, Čech :-) a pojedeme do West Wood Club. Jindra si půjde zacvičit a my si dáme kávičku a pak do bazénu. Tak to Jindra naplánovala a tak to taky bylo. Dala Standovi 25 EUR na můj vstup a šla cvičit. My si sedli do baru, dali kávu s mlíkem a povídali. Ukazoval mi fotky z cest, povídal např. o kamarádovi, který je univerzálním dědicem domu v Praze za 5 melounů po tátovi, taky mi ukazoval fotky, jak tu měl na návštěvě kamarádku, a projížděli Irskem, spali na farmě, jak hraje šachy… inu dopijem a jdem. Přiznal se, že bydlí s Poláky a tak se učí spíš polsky než anglicky, ale domluvil se – že jsem tu nová. Slečna za přepážkou nás poslala za tímto pánem. Ten nás odvedl do boxu, kde si nechal ode mne vyplnit jméno – musím se pro příště naučit spellovat. Datum narození jsem zvládla mu nadiktovat, taky bydliště – tady Killiney, víc nevím :-) a že nejsem nemocná a nekouřím. No a Standovi řekl, že když jsem tu na návštěvě a poprvé tak jdu ZDARMA! Neuvěřitelné! A časově neomezená návštěva! Najdeme tedy Jindru na posilovacím stroji, ona mě odvede do dámské šatny, že si ještě zacvičí a přijde za námi do bazénu. Tak jdeme plavat – bazén 25 metrů, pět drah. U každé je napsáno kterým směrem se plave a jak rychle – MEDIUM, FAST, SLOW – ale je to celkem jedno, protože ve druhé dráze, do které se Standou jdu, je jen jeden člověk – v ostatních jsou dva, tak proto volíme tuhle. Ten dotyčný za chvíli odchází a tak si plaveme – paráda. Pak jdeme vyzkoušet cvičící stroje ve vodě, nic moc a pak do výřivky. Tam sedí Jindra a plánuje další kolečko – pára, sauna, suchá sauna. To mě moc nebere, tedy vyzkouším všechno, ale nejvíc mě táhne bazén a tak jdu znovu plavat – super, mám dráhu sama pro sebe! Myslím na naši vodnici Katku…. Až jsme vyrochnění :-) jedeme domů. Anděla chystá večer svého lososa – pekla ho totiž 25., ale vzhledem k tomu, že tam byla strašná spousta jídla, tak se nesnědl. Jindra mi na pokoji říká, že nemá hlad, tak jestli chci tak ať se jdu dolů najíst. Jdu se domluvit s Andělou: I´m hungry. I will eat this salmon. Anděla říká, že k němu dělá ještě omáčku a jestli vydržím? Že mě pak zavolá. Abych se ujistila, že jí dobře rozumím, snažím se opakovat, že: teď půjdu „over there“ a ona, až bude hotová „cool me“? yes, ano, tak jdu nahoru přetlumočit to Jindře. Dolů pak jdeme spolu, Anděla má hotových několik talířů a dva s Jindrou nesou někomu na pokoj. Dva dostaneme my dvě, Jindra že počkáme a budeme jíst spolu s Andělou, ale ona že ne, že už jedla. Tak jíme a mezi tím volá Jindře Zdeněk. Anděla k dalším dvěma talířům dává nějakou cedulku – asi jako že jsou volné? A já Anděle přetlumočím telefonát: „Zdenek will come today“ Really? Yes, a Anděla mačká lístek a hází ho do koše:  „it´s will be for Zdenek!“ jenže tentokrát se mýlí, Zdenek nemá hlad a tak zůstane v ledničce jeden talíř, který s chutí zblajznu druhý den já. Anděla s námi v kuchyni zůstává a s Jindrou svorně nadávají na Daphne. Nerozuměla jsem skoro nic. Pro mě je super taková konverzace: „it´s cold“ například, ale o problémech s Daphne jsem informovaná v češtině.

28. Jindra má dnes zase práci a tak mi domluvila výlet s Bárou. Bára přijela svým zeleným autíčkem a daly jsme si dárky. Měla jsem i pro ni andělíčka, hned mu chtěla dát jméno? Tak jsem vymyslela, když ho chce vozit v autě pro štěstí, že by to mohla být Kryštofka :-). Od ní jsem dostala fair trade mandlovou kosmetiku. Jedeme do Bray, tam si dáme v malé restauraci anglickou snídani a popovídáme s majitelkou – dokonce se s ní vyfotím a prý když jí fotku pošlu, tak si ji tam vystaví, tak uvidíme příště. Bára totiž bude v Bray bydlet. Jdeme na procházku po pobřeží, pod námi jezdí Dart vláček a je krásně, moře, tráva, sluníčko… paráda. Kolem jedné mě odveze zase zpět, protože se musí vyspat, jde zase na noční. Jenže – v takovém krásném odpoledni nemůžu být jen tak doma! Ačkoliv to nejdřív vypadá, že se domů tedy nedostanu vůbec, jsou zavřené i zadní dveře, tak nakonec přijede Janusz, pustí mě, já sním toho tuňáka s výbornou omáčkou a domácím chlebem a vyrážím k moři. Janě jsem na Silvestra řekla, že jsem „sama došla z domu až k moři“ a ona na to: „no jo, ale já fakt nevím, jestli je to obdivuhodné“ to mě rozesmála :-) ne, není: (podle Bářiných instrukcí) touhle cestou pořád rovně až k benzince Green Apple a tam doleva a pořád rovně až k moři, to jsem zvládla pochopit. Moře bylo úžasné, pěkně jsem ho pozdravila: „ahoj moře“ a ono mi málem olízlo boty – musela jsem couvnout. Přece jen se mi, když jsem chtěla umýt kamínek, voda přes botu přelila, ale boty to ustály, nemusela jsem domů, byla jsem v suchu. Udělala jsem milion fotek, protože ne každá vyjde, že, :-), a navíc je každá vlna jiná. Když se sluníčko chtělo schovat za kopec, vydala jsem se domů. Když přišla Jindra, šly jsme spolu do hospody – na Guinnesse a večeři, pak mě tam nechala a šla opatřit svou babičku. Jen prosím tě, když se tě zeptají, co chceš neříkej: „nothing“, to je neslušné, řekni: „I´m o.k.“ ale nikdo se neptal. Jen jsem sledovala cvrkot. Na všech televizních obrazovkách, kterých byla plná hospoda, běžel fotbal, dokonce si myslím, že ta kočka, co chodila s půllitrem, do kterého sbírala peníze a papírem, na který ji hosté cosi psali, že to byly sázky na vítěze. Když se vrátila Jindra šly jsme zase domů. To byly příjemné chvíle klidu a povídání.  

29. na dnešní den byl takovýto plán: Jindra ráno odjede na kole do práce, já za ní pojedu autobusem 45A, až na konečnou do Dun Laoghaire. Mohla bych jet i sedmičkou, ale to bych musela vědět kde vystoupit. Takto pojedu na konečnou, tam je kostel. Fotím zase, ale místní hasící auto DUBLIN FIRE BRIGADE nestihnu. Vedle kostela obchodní centrum, v přízemí Tesco. Až mne prozvoní tak půjdu do Tesco, kde se sejdeme. Říkala jsem tuhle historku několika lidem a jejich názory na to, jak jsem měla postupovat, se různí. Tak tedy: plán byl jasný, Tesco jsem našla a tak jsem si šla projít malou Vaňkovku, zase jsem fotila, ve druhém poschodí objevila papírnictví, no tam přece musím jít! A tam mi přišla SMS – Tak jak to s tebou vypadá? Právě jsem si všimla, že jsou tu ty kostely dva… co jsem měla v tu chvíli udělat? Já jsem svou super angličtinou napsala Jindře tuto SMS „I am on the second floor in the shopping park :-)“ a spokojeně jsem si prohlížela, po papírnictví hračkářství, čekajíc na prozvonění. Když vycházím z hračkářství, objeví se nasupená Jindra, že mě HLEDÁ!!!!!! Je to všem tak jasné, že jsem po té SMS měla jít do Tesco? Ne všem, Jindři, ne všem! Někdo, ano, někdo by hned dolů šel, někdo by ani obchoďák neprocházel a dole čekal! Ale někdo by jednal jako já – například Lenka. No naštěstí nebyla naštvaná dlouho, vyrazily jsme na snídani do obchodu, kam chodívá se svou babičkou. Po jídle jsme šly nakupovat, mám novou šálu, flísku, pásek, vestu, náušnice… vše levné, tak nekup to :-) i když zase jsem se projevila jako hlupáček (mírně řečeno) když jsem nepoznala, že 40 EUR je velikost ne cena například. Po nákupech jdeme do přístavu. Jindra se tam posadí na lavičku se slovy: „jdi si vyfotit medvěda, já si tu zatím připravím pití“ a je to jako když máma pošle děcko: „jdi si zatím hrát, já si tady zatím něco přečtu“. Tak jdu. Vezmu Gáju na dělo, Jindra mě tam pak vyfotí s ní. Pak pokračujeme na molo. Máme docela štěstí, zrovna vyplouvá loď, na konci mola hraje nějaký Ir na banjo, udělám pár fotek a pak se zase vracíme zpět. V Tesco mi Jindra koupí něco k jídlu, odemkne kolo a jede do další služby. Já se vracím domů, něco sníst, kouknout se na kousek filmu – po kouscích se dívám na Parfém – příběh vraha (pak na tvář toho kluka nemůžu zapomenout) a pak zase na bus, tentokrát můžu jet i sedmičkou, už trefím, a jdeme na pivo a nějakou mňamku a pak na 3D Guliverovy cesty. No super, ještě že to nebylo dějově náročné :-) neb hluchému se v kině blbě šeptá do ucha překlad. Ale bylo to dobré, nejvíc se mi líbila veverka z Doby ledové, která byla na začátku jako upoutávka, nebo jako ukázka co se ve 3D dá vytvořit. Bylo to tak úžasné, že moře okolo ostrova, na kterém veverka byla, mi sahalo až k nohám (Jindra si totiž zula boty a dala nohy na pult před námi a tak jsem to udělala také tak). Po kině Jindra na kole, já busem domů. Byla tam dřív než já – jela totiž přímo, můj bus jel kdoví jakými uličkami.

30. – poslední den ráno. Každou noc se mi zdály divoké sny. Tentokrát jsem honila v Praze po nádraží snad z 18. století vlak do Pardubic. Taky jsem v kuchyni v Žabinách hrála scrabble. Jindra si umyla hlavu, dala prádlo do pračky a píše Pavlínce. Až se vrátí z práce, pojedeme do Bray pro můj dárek. Prý je nejlepší ve tmě, vůbec nevím, co od ní dostanu? Puzzle to díkybohu není. Když tu tak sedíme spolu, tahám z ní kolik tu je lidí?

Kim, její sestra a její kamarádka s přítelem – 4

Janusz se dvěma sestrami – 3

Pavel – majitel s přítelkyní – 2

My nyní dvě, se Zdeňkem – 3

Mennu a Daphne – 2

Angela, Marian, nový pán se dvěma psy a dnes přijede ještě Malin, takže 18 lidí na jednu koupelnu a dva záchody, jednu pračku, dvě ledničky a jednu kuchyň. No je to výjimečná situace, většina po svátcích odjede. 

Kim tu taky nebyla celou dobu, však měla Jindra její peřinu. Když přiletěla, byla jsem dole bez Jindry, představily jsme se a já jí řekla, že ji znám z Facebooku. Jo? Ale to, co se tam píše, není pravda! Říká se smíchem Němka Kim. Zůstaneme pak spolu v kuchyni samy a snažíme se spolu mluvit. Je to fuška! Opravdu nevím, zda se mi daří mluvit tak, aby tomu rozuměla, a sama nevím, zda to, co mi ona říká, chápu správně. Naštěstí mám pak doplnění od Jindry, tak já jí vykládám o mém zpoždění a ona naopak – zaspala na letadlo, které jediné letělo včas. Letenka jí propadla, tak vzala hned první let do Evropy a pak se do Německa přesouvala, jak to šlo. Taky jsem jí říkala, že mi Aga sebrala medvěda a ona že jí sebrala pink elephant (slona raději namalovala), ale už ho nenašli. Byl to její cestovní slon, se kterým cestovala všude a je pryč. Donesla jsem papír a tužku, pak i noťas, ale nakonec jsem to vzdala s tím, že je tu cold a že jak přijde Jindra řeknu jí, že už se Kim vrátila. Odpoledne se pak holky spolu sešly, já jsem za Kim nešla, zase bych nerozuměla. Jindra mi říkala, že všichni kladně hodnotili, jak jsem se snažila :-) no  jo, Anděla se mě ptala, jestli mám v tuňákovi kosti? Tak to bylo složité, to musel pomáhat Janusz s polštinou, ale nakonec jsem pochopila, že jí řekl, že pokud tam bude mít kost tak „Janusz kill me“ tomu jsem rozuměla, zvláště když to doplnila přejetím rukou přes krk…    

V kuchyni jsem se pak taky potkala s Daphne. „Jo? A co říkala?“ Že je červená, protože je ill, že byla u doktora, že je unavená a že jde spát. Taky že je špinavá protože ji poskákala Aga. „No jasně,“ Jindra na to, „zase pila.“ Téměř nevychází a Mennu jen nosí do popelnice flašky, chlastají tam oba.

Taky s novým pánem jsem se potkala, na chodbě. Byl tam s těmi svými psy, představoval nám je, ale nepamatuju se, jak se jmenují. Když přijel, přibyl na stole kávovar: „my best friend” objala ho Kim, ale jaká z něj byla káva nevím, k tomu jsem se nedostala. Vypila jsem tam své asi tři litry výborného mléka. To jsem zvládala – ráno si zajít do kuchyně ohřát mlíko v mikrovlnce, v době, kdy všichni ještě spali, a já měla – jako obvykle – hlad.

Odpoledne jsme jely do Bray – koupit ten vánoční dárek! Autobus měl zpoždění, spíš vynechal asi jeden spoj, takže jsme čekaly asi půl hodiny a zrovna tak zpět jsme si nevybraly vhodnou dobu. Jindra je nachlazená, takže se zase stane takový problém s mou nedoslýchavostí, už si zvykám. Nakonec pak ten poslední den se tomu s Bárou smějeme, že bych potřebovala, aby se se mnou mluvilo jako s Gaislerovou Holubová v Requiem pro panenku: „zuj si ty boty, ty boty si zuj!“ pak by mi neutíkala první věta, když bych ji měla dvakrát. V Bray jsme šly nejdřív do akvária. Tedy nejdřív chtěla Jindra, že si dáme něco teplého v restauraci, kde měli zavřeno. Málo se oblíkla a byla jí zima. Takže rovnou do akvária, tam jsme se sešly zrovna s nějakou skupinkou, která měla výklad, Jindra mi přeložila, že chobotnice, kterou tam před námi krmili, se v přírodě dožívá dvou let, tady tak čtyř, je velmi inteligentní, jednu ošetřovatelku má ráda a tu druhou, kterou nemá, tak tu vždy při krmení pocáká. No a ten dárek? „mamko, zavři oči, já tě tam dovedu“ šla jsem poctivě poslepu, chodník byl rovný a žádná lampa v dohledu :-) ale dočkala jsem se jen Jindřina zklamaného hlásku: „oni mají zavřeno, to snad není možný“ – byla to korálkárna, prý krásně svítí a hromady nádherných korálků, byla Jindra smutná, že si tam nemůžu nakoupit. Tak příště.

Večer doma jsem si sbalila a dívaly jsme se na Vraždu v salonním kupé. Ráno jedu domů…

31. odvoz na letiště jsem měla objednaný - přijela Bára s Jilkoš. Měla přijet v 8 a když volala, že přijede v 8:15 řekal mi Jindra ať ji vzbudím v 8:05. Hned jak jsem vstala vlezla ze země, kde spala, do postele a spala. Sbaleno jsem měla a tak, když přijela Bára – šup šup, věci do auta, poslední objetí... ale Bára že máme ještě spoustu času, jdeme do kuchyně na čaj a snídani. Za hodinu jsem už opravdu mazala na letiště. Ještě že tu Báru máme, když Jindra musí do práce. Bára je taky přesvědčená, že už jsem velká, a tak: „tady se nesmí stát“ vysadí mě u vchodu na letiště, zamává a jede. Naštěstí to opravdu není složité a je to už můj druhý samostatný let, takže to zvládnu. Jdu za někým a sleduju, jak přikládá letenku na jakousi čtečku a otevře se mu brána. Udělám to taky tak a z nadšení, že se mi to povedlo, založím letenku jinam a pak ji nemůžu najít. Kousek za automaticky otevíranou bránou jsou celníci. Je jich hodně a lidí málo, zdá se mi, že je ani nezajímám. Jeden mi přihraje bednu, ano, já vím, budu se zase zouvat, pásek dolů, ukazuju, že ještě dopiju čaj. Kývne a baví se s druhým. Já vyskládám vše do beden a projdu bránou, na druhé straně si přitáhnu bedny, ještě je na obrazovce vidět jejich obsah, celníci mi nevěnují ani pohled. Zajímavé. Ten Honza, co se s ním za pár minut seznámím, tak tomu vzali zbytek vody po holení a taky jelení lůj, ten mám v kapse kabátu taky. U něj je to nebezpečná tekutina, u mne je to nic. Za tímto odbavením začínají teprve obchody, je to jinak uspořádané než v Praze.  

Právě v obchodě s dárkovými předměty mi přišla od Jindry SMS: Mami… tak ti mi přijde, že to tak strašně uteklo… že jsem si to ani pořádně nestačila užít… ale neboj… na jaře to napravím… vezmu si úplné volno a budem moct vyrazit i někam dál za přírodou… když už snad nebude sníh a zima a rýma… mrknu se ti z jakého gate ti to letí… ať víš! Nakupování zdar! Rozesmálo mě to – když jsme byly spolu, měla jsem kolikrát dojem, že by mě nejraději „kill“, jsou se mnou samé problémy, a najednou: ani jsem si to nemohla užít a je mi smutno… no jo, je pravda, že toho měla moc, já, Zdeněk, nachlazení, klienti – lidičky, o které se chodila starat… ale zvládla to všechno bravurně! A vybírám dál jakou klíčenku koupit? Který hrneček vybrat? Když mám vybráno tak si dávám do rukou čtyři hrnečky a kabelu kopu před sebou. Vidí mě jedna pokladní a jde mi pomoci. Dávám jí tedy hrnečky, klíčenky a ostatní věci a jdu ke kase. Něco mi říká a já se musím přiznat, že jí nerozumím. Je ale zběhlá, bez zaváhání mi podává jakousi tabulku s vlajkami. Ovšem – česká vlajka tam není. Ani to ji nevyvede z míry, vezme si od druhého zákazníka letenku a ukáže mi ji – tohle chce! No a teď mám problém, protože ji nemohu najít, ale nakonec se mi to povedlo. Kupuju ještě v druhém obchodě dvě pohlednice a už jdu hledat svůj gate – má číslo 410 a je hodně daleko, jdu dlouhou chodbou, sedí tam už hodně lidí. Vybírám si tedy místo s pohledem na letadla.

Na letišti píšu Jindřinou DIC propiskou, někde jsem ztratila tu svou. Ještě že děti měly tenkrát rozum a do D.I.C. jsem nakonec nešla! Sedím na gejtu, mám nakoupeno a teď mě napadá, jestli jsem toho neměla koupit víc? Utratila jsem „jen“ 30 EUR – no – nakonec – nejsem tu naposledy ne? Mám několik hrnečků, jeden pro mne – no, a když nezbyde „never mind“ a Jakubovi jsem koupila klíčenku. Sobě černou ovci na mobil a bílou na klíče. (nakonec je to tak, že ovce se líbí Kubovi víc než klíčenka, kterou jsem mu koupila, tak nemám ani tu bílou ovci. Nevadí.) Vodu nemám, protože do prázdné flašky si tady na záchodě nenačepuju, tady teče jen namíchaná teplá voda. Jenže budu mít žízeň a nechce se mi vláčet se s kabelou zase zpět k obchodům a tak koukám, zda někdo se zde sedících cestujících by nemohl být Čech?  Vedle mě si sedá kluk a jde si fotit letiště – tak ten bude určitě turista! A taky že je, tašku mi pohlídá a ani nemusím tou dlouhou chodbou zpět do obchodů, je tu taky občerstvení, kterého jsem si nevšimla, ovšem malá petka za pomalu 3 EUR – to jsou pak v tomhle srovnání ty klíčenky pomalu zadarmo. Taky mi došlo, že jsem si nekoupila žádné jídlo! Ještě že mi Jindra nachystala sváču, v letadle ji sním. S klukem se hned dáme do řeči, tak nám to hned líp utíká. Byl v Irsku několik měsíců a vrací se domů. Letadlo je ale mnohem plnější než to minulé a tak sedíme každý zvlášť a já si konečně otevírám sudoku (to jsem viděla při odjezdu jako problém, že jsem si zapomněla koupit nové, že jich budu mít málo a nakonec jsem během celé cesty vyluštila jen dvě, z toho jedno rozdělané). Dnes není v letadle nic zdarma, minule to bylo zřejmě kvůli zpoždění. Ani bonbony se nerozdávají, jen sbírají odpadky. Už jsem si zase nastavila český čas, je 14:20, slunko jde zprava, až příště poletím, tak pokud k oknu, tak jedině vlevo! Po příletu posílám SMS Jindře (dostanu pak „kapky“ že jsem taky nedala vědět Janě – no myslela jsem, že by obratem volala a to jsem nechtěla, čekala jsem, že si budu povídat s Honzou) a jdu si pro razítko na info (aby mi platila jízdenka zpět autobusem českých drah) a vydávám se hledat nástupiště pro autobus. Jo, na ceduli je, že mi jede za asi 12 minut, ale odkud tak to tam není a opravdu to byl problém najít nejen pro mne, byl tam i jiný pán, který jako já hledal. Nakonec jsme to našli a na nástupišti stál už i Honza, ten zřejmě věděl. Tak jsem se konečně dozvěděla, jak to bylo s tou jeho kamarádkou, co letěla na Štědrý den do Prahy. Taky jim prý na chvíli ten let zrušili. To je dobré, ona čekala tam, já tady, kdyby fungovala ta „moucha“ tak jsme se mohly přesypat a bylo by to bez problémů, jenže takové přesuny neexistují J. Dobře tak, nepoznala bych takto spoustu zajímavých lidí! S Honzou se loučím na nádraží, on vyráží do Ústí nad Labem, dá mi telefonní číslo: „až sem přijedeš, zavolej, udělám ti průvodce“, já do Pardubic, jede nám to skoro současně. Z vlaku pak teprve dávám vědět Janě, Jakubovi a mamce.

V Pardubicích jsem na čas, u Jany hladová, však jsem taky celý den nic nejedla! Tak zmáknu hravě její kuře s výbornou omáčkou a rýží, pak se vrhám na chlebíčky, musím se krotit, aby do mě nenapadaly všechny vyrobené hned J, ale máme ještě jednohubky, cukroví, mandarinky, kvetoucí čaj (krom hladu jsem měla i ohromnou žízeň) a vínko… začínám povídat a pěkně se bavíme. Jana říká, že vlastně obě varianty – být sama či se mnou – pro ni byly přijatelné pro tento večer, já jsem opravdu ráda, že mě pozvala, protože já bych dojela v noci do Kuřimi, kde by nebyl nikdo a nic! Jen zima a tma, takže tahle varianta je pro mne tisíckrát lepší! Dokonce, ačkoliv Jana předpovídala, že odpadnu před desátou, jsem vydržela až do půl jedné!  Kolem půlnoci jsme sledovaly ohňostroje a hodnotily zda jsou lepší ti u hospody nebo ti druzí, taky jsme se zasmály pár věcem v TV, na dvojce běžel Kinematograf, na jedničce byly Zázraky přírody, no jak říkám – fajn večer, pěkný začátek roku.

Ráno jsme vstávaly kolem osmé, Jana mě hodila na nádraží, abych nemusela dlouho čekat na vlak a můj poloprázdný rychlík měl přesně takové